Z třineckého Horizontu
Strana14……………………horizont……………………SPORT/10.února
2009
Dříve nadějný tyčkař, nyní
hlavní trenér mládeže oddílu atletiky TJ TŽ Třinec, Břetislav Vala
Trenér
musí být bláznem, který děti zaujme
Nadějná sportovní hvězda, ač
vyzkoušela rozmanitou škálu sportovních odvětví, si již jako mladý žák
uvědomil, že jeho královnou se stane atletika. Nestačilo mu podávat dobré
výkony, ale hlavním záměrem bylo své nabyté a cenné zkušenosti předávat. A
v současnosti se také tak 24 letému Břetislavu Valovi v pozici hlavního
trenéra mládeže atletického oddílu TJ TŽ Třinec daří.
Sympatický, mluvný, aktivní,
bezprostřední pohodář. To jsou hlavní prostředky k podávání dobrých výkonů
tohoto trenéra, ale rovněž zastává názor, že vše se dá udělat lépe. Tvrdí také,
že přilákat mladé sportovce by mělo být v hlavní kompetenci a snaze
trenérů.
Vaše sportovní nadání je
jen vaše tvrdá dřina a píle či částečné dědictví?
Mamka
se věnovala orientačnímu běhu a částečně fušovala do všeho, strýc se věnoval
fotbalu, ale myslím, že celá rodina jsme sportovně založená. Po své mámě, jsem
také zdědil velice dobré herecké schopnosti, takže jsem tak trošku herec
(halasně se rozesměje).
Jak
vypadaly vaše sportovní začátky?
Prošel
jsem snad vším. Fotbalovou i hokejovou přípravkou, zkoušel jsem i karate, ale
jako snad každé dítě mě vše bavilo chviličku, potřeboval jsem cítit to napětí a
dostat se do zápasového varu. Zkusil jsem také gymnastiku, a ikdyž jsem vyhrál
co se dalo a údajně jsem měl talent, po menších neshodách s trenérem, a
poté, co jsem byl přijat do sportovní třídy jsem definitivně začal s atletikou.
Která atletická
disciplína se stala vaší oblíbenou?
Vyzkoušel
jsem co se dalo,dlouhé tratě, ty mi celkem šly, oštěp taky nebyl špatný, ale
když jsem asi v 9.třídě zkusil devíti boj a poprvé jsem chytil do ruky tyč,
rovnou skočil
Jak daleko jste to ve
skoku o tyči dotáhl?
V patnácti
letech jsem byl starší žák v širší reprezentaci, po sléze jsem na
mistrovství republiky skončil šestý. Vyhořel jsem, protože jsem byl úplné
máslo. Nechal jsem tyče na slunci. Když na ně praží slunce změknou, vůbec mě to
tehdy nekopalo nahoru. Dal jsem ubohé tři metry a stříbro bylo již za
Proč jste slibně se
rozvíjející atletickou kariéru nerozvíjel dále?
Odšel
jsem studovat vysokou školu FTVS do Prahy. Sport mě přestal bavit. V rámci
výuky jsme toho opět dělali hodně. Trénovali jsme na Dukle a má skřínka byla
vedle skříňky např. Šebrleho a Dvořky
(Tomáše Dvořáka), se všemi jsem se znal. Měl jsem možnost při téningu sledovat Mužíka a Železného od kterých jsem jako od
správných pražských kamarádů dostával přezdívky typu „Baník p.čo“ a hlasitě mě zdravili „ Baníčku ahoj“ . Tvrdé
treéningy v jiných odvětvích mi nesvědčily. Ty čtyři metry o tyči jsem
skočil vždycky a nějaký ten bodík jsem taky získal.
Teď už závodíte jen tak
pro potěšení?
Ano,
v první lize za třinec. Loni jsem byl spíše do počtu, ale ještě bych se
chtěl ukázat, uvidíme. Snažím se udržovat, trénuji s dětmi, ale když se
jim chci pořádně věnovat příliš toho nenatrénuji, buď tedy trénuji ráno sám
nebo po treéninzích, jenže to už na mě padá únava a jsem naprosto vyhaslý.
Kdy jste vstoupil na trenérskou
dráhu?
Již
v sedmnácti letech jsem měl možnost pár dětem předávat svoje zkušenosti.
Nikdy jsem nebyl vědátor, neaplikuji to, co se dočtu, testuji nejprve na sobě,
a když se mi něco osvědčí pošlu to dál, vždycky jsme k něčemu došli. Když můj trénér v té době nemohl,
kaučoval jsem děti já. Zde jsem jezdil trénovat už jako vysokoškolák,
s dětmi jsem absolvoval také soustřední, a prakticky jsem to všecho vedl
já, i takhle jsem sbíral své zkušenosti.
Kolik máte svěřenců
nyní?
Kolem
třiceti, čtyřiceti. Jedni přicházejí, jiní odcházejí, stabilně se mi na
trénicích objevuje tak dvacet lidí. Trochu nestíhám. Když chci mít jako trenér
individuální přístup, mohl bych zvládnout takových osm. Starším žákům stačí
tréningový plán, a zbytek odtrénuji ve fitku. Snažím se piplat hlavně ty
malinké. Začínáme od základů, abecedy, běhání, techniku... Snažím se být všestranný.
Atletiku mnozí považují
ze nepříliš zábavnou dřinu, čím se snažíte své svěřence zaujmout?
Preferuji
školu hrou, chci, aby je to bavilo. Starší žáci už mají jasno proč to dělají, touží
se stát mistrem Evropy, znají své cíle. Mladší děti to nevědí. Učím je základy
kolektivních her. Občas obměníme chvíli atletiky za florbal, basket a jiné,
potom co se věnujeme tomu drilu, který je moc nebaví, snažím se dělat to
vtipnou a soutežní formou.
Většina dětí sní o
kariéře hokejistů fotbalistů. Jak
náročné je nalákat děti na atletiku?
Diferenciace
těch sportů je větší než kdysi, možností je mnoho. Není to tak těžké, záleží
především na osobnosti trenéra, musí umět děti zaujmout. Děti začnou
z počátku chodit, kvůli někomu, pak si najdou kamarády, utvoří se parta.
Když je trenér pohodář, děti rády příjdou znovu. Hlavním cílem je, aby dělaly
vůbec něco. Jakýkoliv sport. Záleží jednoduše na lidech.
Kolik trenéru se
v současnosti angažuje v třinecké atletice?
Emílie
Szmeková, Zdeněk Walach, který má spíše sportovní třídy, Jiří Navrátík a já.
Tím bych to skoro mohl uzavřít. O předžácky se nám stará Jarka Ciencialová spolu
s Ivonou Jaškovou a mezi oštěpaři a vrhači má pár svěřenců Franta Dráb.
Potřebujeme kvalitního vytrvalce na běhy, protože dlouhodobý reprezentant Mirek Vítkovič má zdravotní potíže. Já už
toho bohužel víc nestihnu. Být tady pár trenéru navíc, máme tady rozhodně více
lidí než nyní.
Přibližně kolik
aktivních atletů má nyní třinecký oddíl?
Těžko
se to počítá, ale není to žádná sláva. Na papíře je dejme tomu tři sta lidí,
spostu je jich ze sportovní školy z devátých ročníku a kolik jich to asi
bude dělat dál? Všechno se dá, ale k tomu je zapotřebí více trenérů. Tři
sta lidí máme nějakou základnu, ale kolik z toho se dá použít? Jsou zde
přípravky, hodně lidí na vysokých školách takže dejme tomu nějakých stopadesát
aktivistů by bylo.
Po loňském žákovském
mistrovství republiky v Třinci lze hovořit o ústupu ze slávy, souhlasíte?
Je
to bída, krize která se táhne. V letech 1998-99, když jsme se ve složení
Sajdok, Navrátíková, Mrozková a já, který jsem byl spíše do počtu, účastnili
mistrovství republiky posbírali jsme téměř vše. Stali jsme se nejlepším oddílem
v rámci ČR. Ale už tehda tady tolik
takových lidí nebylo. Jeli jsme osobním autem a poráželi jsme oddíly, které
množstevně musely přijet autobusem. Na
těch lidech to stálo. Dnes to vše stojí na penězích, je to i o vzdělaných
trenérech a nadšení, ale to pomalu opadává když se hlavní roli stávají finance.
ROMAN
BASELIDES/korekce Sylvie Nierostková